Cílem byla vlastně cesta samotná, než přímo Dymlovský rybník. I když, co si budeme povídat! Místo je to nádherné, dýchající přírodou. Kdo tam nebyl, měl by tak učinit.

A tak začnu asi z prostřední části... Dymlovský rybník!  Zpěv ptáků dokresloval atmosférů klidu a ticho okamžiku se šířilo nad lesknoucí se hladinou nekonečného moře zelenkavé barvy. Byla to poezie sama. 

Cesku k němu i od něj jsme si zpestřovali zvídavými otázkami, na které často nikdo nenacházel odpověď... Proč je tráva ráno mokrá, když nepršelo? Proč teče řeka? Jak se která řeka a říčka jmenuje... co je to soutok...

Atmosféra celého dne byla uvolněná a příjemná. Šlo se samo, žádný kvapík. Cáchání na soutoku Rokytenky a Divoké Orlice. Deset kilometrů v nohách... později déšť za patami, ale stihli jsme nezmoknout. Na minutu přesně...

Cesta byla cíl a to se povedlo! Poděkování všem!

V. M.

​